Jak to začalo

Hrad Helfštýn, asi to bude znít divně, ale zachránil mě! Tady jsem, víc jak před 20ti lety, 4 roky žila. Společnost všem dělali hradní psi Ave a Sir. Po krátké době přibyla Sunny, která se mnou žila ve věži. Paní Hrotkovou, haj..babu, si musí pamatovat každý, kdo tam byl. Zajímavé výstavy, kováři, muzikanti, šermíři. Taky Petr Vok s Kateřinou z Ludanic se každý rok přijeli podívat. A nejkrásnější byl podzim!

Na hradě jsem poznala, jak je ta naše česká země krásná. Jižní čechy, novohradsko, Šumava, Praha, křivoklátsko,... Vyrážela jsem s batohem, napřed sama, potom s kamarádkou Evou. Potřebovala jsem být sama, na hradě bylo lidí mraky. Měla jsem štěstí na lidi, všechno jsem objela stopem. Dostala jsem se i do německého Pasova, když jsem stopla, prý, dva polské kněze, co tam jeli za biskupem.

To jsem byla ještě na hradě. Přišla osudová voda, kde jsem byla posazena Pavlovi do lodě. Jeli jsme Orlici, pořád pršelo, ale byla to nejlepší voda pro všechny. Rádi vzpomínáme, ani rozloučit jsme se nemohli a pokračovali ještě u kamaráda v zahradní chatce. Dokončila jsem ještě sezónu na Helfštýně, ale cítila jsem, že musím odejít. Přestávala jsem mít ráda lidi a to se moc neslučovalo s mojí prací. Nějaký čas jsem byla v sokolovně v Hranicích a bydlela tam. Nebylo to šťastné místo. Už za školních let jsem měla ráda Olomouc. Když jsem nešla do školy, jela jsem do Olomouce. Tak vznikl nápad odejít s Pavlem do Olomouce. On jezdil pracovat do Vídně, já pekla zákusky. Jezdili jsme na vodu, na hory, na čundry. A když jsem otěhotněla, hledat domek, co by se nám líbil. A že jsme jich viděli hodně. Třeba domeček s křišťálově čistou studánkou ve sklepě, kde byl nakonec celý sklep pod vodou. Nebo dům mezi potoky s malebným dvorečkem, kde se stékaly všechny okapy a žumpa. Nebo i domek s jeho obyvateli. Na konci sil a v časovém tlaku vyhrál domek v Rohozné u Jihlavy.

Úplně si vybavuju, jak stojím na schodech před vchodovými dveřmi do domu na Kollárově náměstí v Olomouci, kde jsme taky bydleli. Nakládají se věci do auta a stěhujem se do Rohozné. Jak se mi nechtělo, jak si říkám ještě jsme tu v Olomouci mohli zůstat. Teď už budu opravdu pryč, daleko od Luboměře. Od kraje, který je mi známý, který mám ráda. Od lidí co znám a vím, jak to tu chodí. Od toho věčného větru co se nezastaví a od hradu, který mě poznamenal. Ještě jsem si vzpoměla na takovou příhodu. Volá mi Marcela Kleckerová, Lenko prijďte za mnou do kanceláře. Jdu, pohoda, však jsem nic neprovedla. Jaktože jste chtěla po panu Dostálovi zaplatit vstupné? Mám ? v hlavě. Vy nevíte, kdo je pan Dostál, ten co nosí ty šály? Takže jsem nepustila tehdejšího ministra kultury bez vstupného do hradu.

Z Olomouce jsme odešli do Rohozné. Uprostřed trojúhelníku Jihlava, Pelhřimov, Telč. V dubnu 2002 začíná další etapa našeho života. Byla jsem těhotná a jak už bylo psáno, nechtělo se mi tam. Mám jen fotky po tom, jak jsme to vyklidili. Bylo to tam zavaleno bo...lem. Pavel přes týden zůstával v Praze. Někdy jsem jela s ním, nebo zůstala tady. Když bylo volno a o víkendu se budovalo, nebo spíš bouralo. Nebylo to lehké,...

Moje poslední voda. Jela se Střela, která vtéká do Berounky. A byla svatba. A po svatbě hurá na maltu, no vlastně, k maltě bylo ještě hodně daleko. Pořád se bouralo. Na začátku to vypadalo, že se udělá voda, elektrika, obkope barák a hotovo. Jenže, jak se do toho koplo, bylo jasné, že to tak nebude. Předělávat takhle barák a ještě tam bydlet je pro odvážné. Doufám, že tím nikoho, kdo se rozhodl pro rekonstrukci, neodradím. Hygiena nic moc, ale půl hodiny byl rybník. Do poslední chvíle se nechával takový kutloch, kde se lezlo po žebříku a tam se spalo. Ještě v říjnu jsme tam byli. V listopadu se narodil Matěj. Pavel ještě zboural i ten komín, zazimovalo se to a my pendlovali Luboměř, Praha, Rohozná.

Po zimě strávené Luboměř, Praha, jsme se v dubnu 2003 vrátili s 5ti měsíčním Matějem do Rohozné. Bydlet s takovým malým děckem na stavbě by byla teda velká divočina a tak nám místní starosta sehnal bydlení. Za oknem se pásly srnky, moc se tam nedalo topit, tekla studená voda v kuchyni, která se musela vylívat na zahradu, protože odpady vedly neví se kam. Celé vyklidit, zabydlit. Naštěstí to bylo malé. Loď, laminátku, jsme vyměnili za lázeňky, ať je teplá voda. Stály v kuchyni vedle pračky a bečky kam odtékala špinavá voda z prádla a ta se pak vynášela kýblem na zahradu. Projít kuchyní byla bojovka. Zase jsme byli pořád venku a na stavbě a koupání v rybníku. Napřed se bouralo, soused říkal, že větráme barák. A pak konečně stavělo. Občas přijel někdo pomoct, ale hodně sami. Byla jsem těhotná a čekala Honzu. Po špatných zkušenostech s řemeslníky si Pavel dělal i koupelnu sám. Jak jsme žili pořád v tom prachu, tak si ostříhal vlasy. Občas jsme v neděli zajeli do Jihlavy na bazén osprchovat se teplou vodou. A jak to všechno vím? Mám plno fotek a všechno jsem si psala. Druhá zima zase Luboměř, Praha.

V dubnu 2004 se zase začalo. Starší bratr s Pavlem postavili kachláky a už to šlo rychle. V létě se narodil Honza. Zimu jsme přežili a pak jsem se jednoho dne s dvěma malýma a třetím na cestě vrátila tam, odkud jsem utekla. Večer jsem sbalila, co se vlezlo do auta. Měli jsme škodu 120 a na druhý den jsme jeli. Pavel ještě dodělával venkovní fasádu. Myslel si, že se vrátím. Byla jsem se tam podívat až v roce 2018. Odchodu nelituju, i když jsem to měla hodně dlouho na talíři. A ne jen od Pavla.

V květnu roku 2005 už jsem byla v Luboměři. Pavel dodělával ještě fasádu v Rohozné, zajistil prodej a přišel za náma do Luboměře. Žili jsme u mojich rodičů a bylo to náročné pro všechny. Když se naskytla možnost koupit přímo v dědině Zezulovo, šli jsme do toho. V listopadu 2005, ještě než se narodila Barča to bylo naše. A zase rekonstrukce. Kdysi lidé nepotřebovali záchod, to mi ani nevadí, jsem pro kadibudku. Jenže oni nepotřebovali ani koupelnu, mít vodu, elektriku v baráku. Na teplo si asi taky moc nepotrpěli. Jako děcko si pamatuju starou paní Zezulovou, která tu bydlela. Když jsme šli okolo, tak jedině po mezi, ta byla super. A můj nejmladší bratr jí řekl, že je baba (myslel to nevinně, jako, že žena) a já to schytala. Pan Zezula byl krejčí. Všude tam bylo plno zakutálených knoflíků. V kredenci z tama mám šprajcnutý knoflík, ten už pamatuje. Nejde vytáhnout.

Rok 2006 až 2009 bych popsala jako "na konci sil". Když se na to dívám zpětně, jak jsme to mohli všechno dát. Tři malé děcka, peněz tak, tak. Bydleli jsme střídavě u rodičů nebo na stavbě, podle toho jaké bylo dusno. Měli jsme sice kuchyň i koupelnu. Sklep se stavěl a troufám si říct, že málokdo má takhle poctivě podsklepeno. Kotel na vytápění stál v chodbě, když přestala jít elektrika (to bývalo celkem často), musel se uhasit. Jednou se na to zapomělo, radiátory začly skákat, pak to buchlo, voda vytekla, všude černo. Kotel se odřezal a byla zima.

Léto 2009, přístavba se sklepem hotová. O sklepě nám řekli, že je to protiatomový kryt a přístavba se zevnitř vyzdívala vepřovicema, které zůstaly po bourání. Ono se všechno vždycky zužitkovalo. U tohodle domu došlo i na střechu a výměnu oken. Jak nám asi bylo, když jsme po ránu zjistili, že z nově zazděných oken je jedno vybourané. Takové větší stavební akce jsme se snažili naplánovat tak, aby aspoň na týden mohly děcka odjet do Prahy k babičce. Moc jí za to děkuji. A nemusely tu s náma přebývat v tom nejhorším.

Jaro 2011. Uvažovalo se o možnosti zůstat v Praze. Pavel tam měl dobrou práci a přejíždění bylo náročné. Já nevěděla. Tehdy jsme tam byli všichni a přišly dvě situace, které rozhodly. Byla jsem s děckama v obchodě a jeden si umanul, že něco chce. Už ani nevím kdo to byl a co chtěl. Začal se vztekat, vtom ke mě přišla paní a pustila se do mě. Co jsem za matku a proč mu to nekoupím,... No a když jsme se vrátili z obchodu, tak děti zůstaly na trávníku před panelákem a hrály si. Ale to taky někomu vadilo. Takže bylo rozhodnuto. Do Prahy ani za nic! Koupili jsme pozemek na dolním konci. Baronovu luku i se skálou. Děcka už byly větší, už mě tolik nepotřebovaly a já si vzpoměla, že mám zemědělku a že jsem chtěla kozí farmu. Zvelebovali jsme si domeček, ale věděli, že tam nezůstanem. Kočka v budce je Raketa, tu nám loni zajelo auto a Slintu ještě máme. K valaškám jsem se dostala náhodou. Připomínaly mi kozy. Hubené, rohaté a chytré. Lucku, Višku ještě máme. Očka se utopila v bažině.

Rok 2011 Sedíme tak s Pavlem v tom našem malém domečku s ještě menší zahrádkou a přemýšlíme nahlas. Mít zvířata až na konci dědiny, to není dobrý nápad. A až budou porody, jak se to bude hlídat? A co dojení? Zeptáme se sousedů ob barák, jestli neprodají zahradu. Není na co čekat, zeptáme se hned! Neprodají, jedině všechno! Barák, chlévy, stodoly, zahrady, dvůr, pozemky i les. Říkám, to nééé, je to obrovské. Pavel, prý za podívání nic nedáme. Tak jsme se podívali a měla jsem jasno, tam ne. Než dojdu z kuchyně na záchod bude mi to trvat čtvrt hodiny, do sklepa budu mít strach jít a na dvoře se ztratím. Jak to dopadlo? Nejlepší prý bude, když se odstěhujem ještě před zimou, zjistíme, co nefunguje a na jaře se dáme do oprav. Stěhování bylo ob barák, zvládli jsme to na vozíku. Výhodou časté změny bydliště je, že nemáte tolik věcí. Největší zážitek pro mě byl, když jsme se vyzuli a ty boty na té obrovské chodbě ani nebyly vidět. Bylo to tam neudržované, studené, pavučiny až na zem, plno věcí k ničemu. Protože co za něco stálo, si najednou zjevené příbuzenstvo odvezlo. Jako třeba uhlí ze sklepa, všechno dřevo na topení, nářadí,... a přijeli si otrhat i jabka a to na ně Pavel bafl, že aspoň ty zelené by nám tu mohli nechat. Koncem září jsme tam byli. Všechno vyklidit, uklidit, nachystat dřevo na zimu. V každé místnosti pec, aby byla teplá voda, zatopit v lázeňkách, záchod skoro venku. Ovce se prodírají okolím, jako pralesem. Pětičlenná rodina naběhla do starého domu a ani pořádně nezačala zima a bylo to tu! Nesmíme pouštět vodu, jsou shnilé trubky, všechno teče do zdí. Nádobí v lavoru, všechno vylívat ven. Jednou za týden jsme se všichni vykoupali v jedné vodě a nechali to protéct stropem do sklepa. Stalo se pravidlem, že každý rok v únoru a březnu se něco spravuje. První rok voda. Druhý rok nám přesně na Vánoce přestala jít elektrika. Přes 2km gáblu tu místní šikovný elektrikář zasádroval. Taky se zateplovaly stropy, stavěly dvoje kachláky, nová koupelna, popdlaha ve sklepě, malování. Už ani nevím, co všechno. Ještě se někdy rozepíšu o předělávání chlévů a rekonstrukci oken a dveří. Do toho ovce, kozy, osli, slepice, kačeny, husy, kočky, pes a želva. Nikdy jsem se nenudila a asi ani nebudu a někdy padám na hubu!

Osly máme od roku 2013. To jsem se tak koncem zimy dívala na inzeráty a vyskočily dvě oslice na prodej a nebylo to tak daleko. Vybrali jsme si šedou a po domluvě se na ni jeli podívat. Bylo tam více oslů, ale šedá s hnědou se od sebe nehnuly. Řekli nám, že jsou nerozlučná dvojka a že by bylo nejlepší si vzít obě. Když jsme si je po nějaké době dovezli, vypadaly dost tlustě, ale to je prý u oslů normální. Dostaly jméno Anka a Tonka. Toho osudného dne se pásly dole na dvoře a na horním dvoře jsme dělali dřevo. Najednou začla Tonka rodit a během chvilky byl Filip na světě. Zavedla jsem je i s Ankou do chléva a za chvíli se šla na ně podívat a rodila i Anka a na světě byla Viola. Místo dvou oslů najednou čtyři. Vyrůstali s našima děckama. Kolikrát jsem se lekla, že je po nich, když se takhle Filip s Violou vyplácli na zem. A osel bodláky nežere! Teď už máme jen Tonku s Filipem. Bylo to těžké rozhodnutí, ale 4 je moc. Anka s Violou chodí po Štramberku, Oslíci na Štramberku. Tonka s Filipem už několik let jezdí o prázdninách, i jarních a podzimních na dětský koňský tábor do Týna n. Bečvou.

V roce 2011 jsme si, jak se psávalo, sedli na čp. 33. V roce 2017 přibylo čp.104.

Teď trochu historie. První zmínky o domě (obě čísla patřila k sobě, byl to statek), jsou z roku 1623. Vystřídalo se tu více hospodářů. Nejdéle rod Králů. Od roku 1779 do 1.světové války, kdy oba synové odešli do války a už se nevrátili. Syn Alois, na fotce s matkou a přítelkyní, bydlel na hrubém. Syn František se ženou na sedničkovém. Tak rozdělila grunt jejich matka. Hrubé stavení získal František Jákel ze Spálova a přestavěl na "obludu". Na sedničkové se přiženil Horák a pak tam byla hospoda.

Když jsme přišli na čp.33 věděli jsme, že budeme bydlet vedle hospody. Nebyly žádné problémy, hospoda fungovala vevnitř. Do dvora nám vidět nebylo a občas jsme taky zašli. Pak ale udělali zahrádku a začaly horké dny i večery. Začínalo se už dopoledne a nebyl problém přetáhnout do dvou do rána. Do toho rádio Orion. V té době byly kozy vedle na zahradě a nevyspaly se. Domluvit se nedalo po dobrém ani po zlém. Když řežete na dvoře dřevo a po skončení slyšíte hlas "konečně ticho", sbíráte jabka na zahradě a všichni návštěvníci zahrádky vás sledují, chodíte už doma po tmě, aby vám nebylo vidět až na záchod a začnou přelézat opilci plot. Řeknete si už NE! Pavel se chtěl odstěhovat, ale já už se stěhovat nechtěla. Napřed byla na plotě neprůhledná plachta, pak hraň dřeva a pak to Pavel koupil.

Byli jsme za největší "svině" v Luboměři. Hospoda byla za všeobecný majetek, i když měla soukromého vlastníka, postavená v akci Z. Myslím, že všichni si umíme představit, jak takové akce Z probíhaly. Je to taky vidět v mnoha filmech a nedělám si iluze, že tady to bylo jinak. Tu se ztratil pytel cementu, tu barva, nebo dlažba,...

Bydlíme na vesnici a tak všichni ví všechno, jenom ten o koho se jedná nic. Prý tam bude hospoda, penzion, taky domov důchodců, ubytovna,... Nic z toho není pravda, ale možná se budem ještě jednou stěhovat a přímo vedle kuchyně budu mít dílnu, kde se vejde všechno a třeba budu mít i ten čas se tomu věnovat.

Někdy v zimě v roce 2017 vyfoukl vítr pár tabulek skla na chodbě a to už bylo znamení, že by jsme měli něco dělat s oknama. A že jich tu je plno. Některé ani nešly otevřít , a když si k nim člověk stoupl, měl vítr ve vlasech. Sehnali jsme nějakou firmu z Hukvald, která dělala rekonstrukci oken a dveří. Hlavně né plast. A jako každý rok začínáme s opravama něčeho v únoru, tak i rok 2018 začal ve znamení oken. Leden, žádná zima nebyla. Odvezli všechny vnější okna. Navalilo sněhu, teploty klesly do mínusu. Úplně to vidím, jak včera. Na kopci je sáňkování, mám mrznout venku a nebo doma? Na oknech zevnitř byl centimetrový led, když se oteplilo kaluže pod oknama a pořád do kola... V půlce února dovezli částečně opravené vnější křídla oken a odvezli vnitřní a všechny dveře, vchodové zůstaly. Dlouho se nikdo neozval a v půlce března dostal majitel firmy mrtvici. Nevědělo se, kde jsou okna a dveře a co vlastně bude dál. Asi po týdnu to převzala nějaká firma z Prahy, že tu pošlou svoje lidi a bude se to dělat u nás doma. Přijeli tři ukrajinci. Řekli jim prý, že je tu práce na pět dní. Neměli sebou nic, oblečení, žádné jídlo ani peníze. Bydlení jim zajistili, dojížděli autem. Občas jsem jim uvařila, vyprala, byli velmi slušní, pracovití,... Jeden uměl trochu česky, ale po nějaké době trpěl bolestmi zad a vrátil se domů. Těžko popsat, co se tu dělo. Zůstali tu až do května a k nim přibylo dalších sedm ukrajinců. Napřed jsme chodili v bundách a čepicách i doma. Postupně se sestěhovali do ložnice, kde jsme spali s naprostým spojením s přírodou, ráno se přes postele hodil igelit. Prach byl všude, úplně všude a ukrajinci taky všude. Začínali v 7 ráno, končili v 8 večer. Neměli žádnou jistotu, ani že jim zaplatí. Žádný našinec, by takhle nepracoval. Pořád jsme spolu v kontaktu, hlavně ať všechno dobře a brzo skončí.